Po roce jsme se opět vrátili do domu s bohatou historií a nakažlivou atmosférou. Jana Wericha mnozí znají z filmů natočených po návratu z exilu.
Na návštěvě u Werichů Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král, Medvěd, Až přijde kocour… Jenže největší část hereckého mistrovství patřila prknům, která znamenají svět. Před válkou s Jiřím Voskovcem založili Osvobozené divadlo. Zprvu studentská taškařice se během 30. let změnila v kritický pohled na současný vývoj nejen v sousedním Německu ale i u nás. To jim vyneslo obrovskou popularitu, ale zároveň i riziko, zda Hitler bude akceptovat jejich smysl pro humor. Proto společně s muzikantem a kamarádem Jaroslavem Ježkem odcestovali za velkou louži. Po návratu V+W ještě 2 roky pokračovali ve společné práci, a pak se jejich cesty definitivně rozešly. O tomhle všem vypráví expozice ve Werichově vile prostřednictvím fotografií a celé řady předmětů. Jako by na nás ve vile dýchlo kouzlo všech těch úžasných lidí, kteří tímto domem prošli a přimělo nás zapřemýšlet o tom, co oba pánové zpívali v jedné písni Jaroslava Ježka. „Nikdy nic, nikdo nemá, míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi…“
 |