Je skoro neuvěřitelné, jak si v rámci rodiny dokážeme navzájem ubližovat. Jak si dokážeme hýčkat své závislosti. Jak si je navíc dokážeme sami před sebou obhájit. Jak se navzájem neposloucháme.
A nakonec jak démon alkohol dokáže otevřít uzavřená stavidla a vypustit proud, který vás smete. Tolik stručně k obrazu jedné americké dysfunkční rodiny. Dalo by se napsat, že příběh, odehrávající se na začátku 20. století, je už dnes pustá historická fikce, kdyby některým divákům dnes během představení občas nepřejel mráz po zádech a nenapadlo je, jestli se autor náhodou nedíval otevřeným oknem právě k nim domů. A o to vlastně v představení šlo. Autor návrhu scény před námi otevřel na jevišti obrovské okno, a my se tak mohli stát součástí autobiografie jednoho z nejvýznamnějších dramatiků poválečné Ameriky. Dobře věděl, proč hru uložil u svého nakladatele v zapečetěné obálce s požadavkem zveřejnit až 25 let po jeho smrti. Představení, které trvalo skoro 220 minut, předvedlo matku opakovaně léčenou pro závislost na morfiu, otce pro změnu závislého na hromadění majetku a neochotě peníze vydávat a jejich dva syny. Starší je neúspěšný herec a alkoholik. Mladší umírá na tuberkulózu, a nemá v celé rodině nikoho, s kým by si o svém strachu promluvil.
Snad ještě dvě poznámky na závěr. Pokud se setkáte se zásadou tří jednot v dramatu, tak je to přesně to, co jste dnes na jevišti viděli (jeden čas, jedno místo a jedna dějová linie). A ta druhá poznámka se týká názvu hry. Pokud si myslíte, že to bylo kvůli délce představení, mýlíte se. Možná jste nepostřehli tu krásnou ukázku ztráty zdravého rozumu (tmy), do které se hlavní hrdinka ponořila.